Radost z pohybu, radost ze života

Probuzení ztracené svobody

Je sobota 20. 4. 2019. Sedím v přístřešku v malebné krajině Kokořínska na úpatí Zkamenělého zámku. Mám tu od stolu líbezný pohled do okolní krajiny plné nekonečných hvozdů a majestátních skal. Už několik dní je překrásné jarní počasí, sluníčko nás ohřívá svými paprsky, ptáčci kolem nás štěbetají, žluté pampelišky zdobí svěže zelené louky a příroda se již plně probudila ze svého zimního spánku. 

Několik dní se již cítím mizerně a pořád jsem nemohl přijít na to, čím to je. Ano, byly k tomu i okolnosti v podobě mého nepříjemného zranění při tělocviku, nespokojenosti se školním systémem, hádkami s bráchou, dlouholetým problémům ve vztahu s taťkou a v neposlední řadě i vážný úraz mamky. 

Vše výše jmenované se ale jakžtakž více či méně zlepšilo, ale přesto jsem se cítil stále hůř a hůř. Teprve památného dubnového dne jsem na to konečně přišel. Díky toulkám moji milovanou a klidnou krajinou Kokořínska, jsem si uvědomil na louce, pod malou břízou, nad malebnou vesničkou Olešno u Ráje, že mi chybí svoboda, kterou jsem doposud mylně domýšlel, že mám. 

Nejen díky přečtení článku o přirozeném pohybu a knize "Nauč se být sám sebou", jsem zjistil, že nežiji příliš radostně, volně a svobodně. Ba naopak, jsem téměř pořád v neustálém stresu. Hlavně díky moderním technologiím a zejména Apple Watch a aplikacemi souvisejícími se sportováním, plněním zvyků, úkolů apod. 

Radost z pohybu 

Radostný život a přirozený pohyb i tvůrčí práce, ale není ničím řízena, nechci si dál nechávat diktovat, jak žít a sportovat. 

Malé děti jsou příkladem radostného a svobodného života a sportování:

• - hrají si kde chtějí a kdy mají chuť,

• - lezou, plazí se, šplhají na stromy, blbnou jen tak bezdúvodně,

• - nerozcvičují se před během,

• - nesledují tep ani počet kilometrů.

V pestrosti a zároveň v jednoduchosti je síla, radost, hra a zábava zůstane věčná a naše tělo i duše budou spokojené. 

Jak důkaz své proměny jsem si při tomto dubnovém uvědomění sundal své hodinky Apple Watch (později jsem je i prodal), smazal nepotřebné aplikace a užíval si dubnový výlet úplně jinýma očima a vjemy.

Nejen tím, že jsem kráčel naboso. Radostně a nenuceně jsem i cvičil, když jsem měl zrovna chuť:

• - vylezl jsem na malou břízu, 

• - sledoval jsem pampelišky vleže na břiše,

• - házel Ťapce míček z lehu, sedu...,

• - naboso jsem přeběhl louku do blízkého lesa k vyčůrání,

• - vysprintoval jsem stráň a dolů kutálel sudy,

• - pověsil jsem se na větev břízy a sledoval tak krajinu z jiné perspektivy,

• - přecházel jsem naboso i spadlý kmen stromu a dělal na něm i pár cviků na   rovnováhu,

• - udělal jsem stojku na hlavě na trávě. 

Po tom všem radostném cvičení jsem si lehl pod strom a četl si, stejně tak i později při další přestávce v hamace na výše zmiňovaném místě u Zkamenělého zámku. V obou případech jsem v přestávkách mezi čtením pozoroval koruny stromů, zpěv ptáků a vnímal i šumění větru. 

Moderní technologie nezastavíš

Neuběhlo ale mnoho týdnů a zjistil jsem, že když nejsem alespoň trošku něčím nebo někým "popostrkován" stávám se stejně jako většina lidí dosti líným člověkem. Začalo se to odrážet i na mém zdravotním stavu. Proto jsem si v létě loňského roku pořídil opět chytré hodinky. Tentokrát však nijaké lifestylové jako Apple Watch, ale hodinky svým zaměřením pro dobrodruhy (Garmin Instinct). Dobrodružství je totiž moji hlavní motivací a díky pravidelnému sportování a pohybu si udržuji a zlepšuji svoji kondici tolik potřebnou pro moje toulky krajinou blízkou či vzdálenou. 

A jak napovídá název těchto outdoorových chytrých hodinek, řídím se zejména svým instinktem při sportování. Našel jsem tak svoji rovnováhu. Úplně zcela ji dovrším, až mi v průběhu ledna vyprší prémiové funkce sportovní aplikace Strava. Díky hodinkám, tak již budu sledovat hlavně mé tréninky, výpravy, pomohou mi s orientací v přírodě a cvičení mohu pozorovat z nadhledu - mapy, zaznamenám tam pocity a slouží mi i jako deník mého sportování, výprav a výletů k pozdější tvorbě článků. 

Přirozený pohyb aneb hýbat se a žít jako člověk 

Definitivní návrat k přirozenému pohybu nastal letos v lednu, těsně před odjezdem na lyžařský kurz, kam jezdím každoročně od roku 2008 jako instruktor. Dva dny před odjezdem se mi z ničeho nic porouchali mé chytré hodinky, ale já z toho nebyl vůbec nešťastný.

Ba naopak, zjistil jsem, že již nepotřebuji vnější motivaci k pohybu, kterého mám již nyní tak nějak automaticky dostatek. Uvědomil jsem díky nefunkčnosti hodinek, že se hýbu krásně přirozeně. Každé ráno cvičím jógu nebo posiluji s vlastní vahou těla, v práci předcvičuji nebo sportuji na těláku coby tělocvikář, předcvičuji i fotbalistům jako trenér kompenzačního cvičení a pravidelně jezdím na kole do práce, kde si chodím (když je chuť a trocha času) o volných hodinách i zaběhat do lesoparku a k tůním nedaleko školy, ať už sám nebo i v rámci tělocviku s nadanými žáky.

Cvičení provádím intuitivně, nikoliv podle metodiky, postupů, které mne učili na vysoké škole, ale s radostí, různorodostí, s pomůckami jako válce, gymnastické míče, overabally, lana atd. O víkendech vyrážím i na vandry a toulky přírodou a díky neorganizovaným a neplánovaným tréninkovým plánům mi zbývá více času na klid při aromaterapii, na rozjímání, na hraní her, věnování se dechovým cvičení a meditaci, tvůrčímu psaní, čtení inspirativní literatury a setkávání s lidmi, které mám rád.